Hmyz se dá fotografovat na pevných sestavách ve vertikální nebo v horizontální poloze - každá poloha má své výhody a nevýhody. U vertikální sestavy je nevýhodou samo působení zemské přitažlivosti - těžký fotoaparát v kombinaci s makrosáňkami aj.
se sám může stát příčinou lehké nestability sestavy (zvláště je-li nutno prodloužit vzdálenost mezi objektivem a fotografovaným objektem). Tato situace sice nehrozí pádem sestavy a podobnými katastrofami, ale už může mít vliv na kvalitu kresby fotografií zvláště u velmi malých objektů. Tady velice záleží na velikosti, tíži a stabilitě základny, která může tento menší problém minimalizovat. Výhodou tohoto vertikálního řešení je menší náročnost na prostor a lepší a praktičtější způsob samotné práce.
Ovšem výhodou druhého (horizontálního) způsobu fotografování je lepší stabilita, neboť vymizí vliv zemské tíže, ale tento způsob je náročnější na prostor a také práce s touto sestavou je fyzicky namáhavější, zvláště při používání funkce živého náhledu na zrcadlovce. 
Automatický motorový mikroposuv je pak z těchto důvodů u této vodorovné polohy asi velikým plusem. Praktikuji v současné době oba dva způsoby fotografování - jak vertikální, tak i horizontální. Na internetu v E-shopech je možné zakoupit malý křížový stolek určený pro přesnou práci pod malou frézku nebo vrtačku. Jeho využití při fotografování skládaného makra je velice užitečné - má přesné minimální křížové (horizontální a příčné) posuvy přibližně 0,05 mm, takže je ho možno použít i jako makrosáňky pod tělo zrcadlovky a také jeho váha není zanedbatelná - okolo 6 kg. Spolehlivě tedy vyřeší stabilitu sestavy. Nebo je možné použití jakékoliv těžké základny, na kterou lze upevnit fotoaparát, mikroposuv je možné řešit pomocí malého posuvného zařízení s využitím ručky přesného mikrometru. Hmyz určený k fotografování umisťuji na vertikálně umístěný ocelový profil s makrosáňkami přesně před objektiv fotoaparátu. Tím je také zajištěn i vertikální pohyb preparátu vůči jakémukoliv 
průměru použitého objektivu (od velkých makroobjektivů až po malé objektivy z mikroskopu) a jeho přesné zaostření. Nebo místo makrosáněk je možné také použití silného většího magnetu, na který se pevně přilepí kousek korku nebo poreténu. Hypotetického vlivu na elektroniku těla zrcadlovky bych se určitě nelekal, i tak je zachována bezpečná vzdálenost. Magnetem lze posunovat na ocelovém profilu do jakékoliv polohy přesně naproti objektivu fotoaparátu, výhodou je laciné řešení velice pevného spojení s podložkou, nadto ve vertikální poloze!
Hloubka ostrosti mikroskopových 'finity' objektivů je velmi malá, jistým řešením k malému zvýšení hloubky ostrosti je použití manuální clony s plynulým nastavením hodnot. Manuální clonu přidáme jako následný optický člen do tubusu před mikroskopový objektiv - polohu je nutné ale odzkoušet. Kroužek z manuální clonou musí být samozřejmě vybaven i příslušnými dvěma závity - 
v mém případě závity M42. Při využití manuálních clon přes některé nevýhody (vinětace při menším zvětšení - při kratší ohniskové vzdálenosti) převažují výhody (zvýšení hloubky ostrosti, zvýšení optického kontrastu). Ztmavení rohů fotografie při vinětaci se dá vyřešit mírným posunutím destičky s preparátem pomocí horizontálních posuvů do světlejší oblasti a jeho znovunafocením. Předešlá velikost zvětšení ale musí zůstat zachována! Při tomto rozumném zvětšení odpovídající velikosti preparátu jde pak většinou o konce předních a zadních chodidel, případně konce tykadel, jejich hloubka v prostoru je minimální, takže ani není potřeba velkého počtu fotografií, změna světelných podmínek je skoro zanedbatelná, nadto chodidla nebo případně dopředu natažená tykadla vykážou na fotografii určitě lepší kresbu. Po softwarovém seskládání těmito světlejšími částmi potom překopírujeme tmavší místa v originálu.
Zmíním při tom také softwarové překreslování defektních částí preparátů, které asi vyvolává určité otázky. Jde to většinou velice snadno zkopírováním dokonalé části nohou či tykadel či jiné části hmyzu, jejich otočením a překreslením či dokreslením na postižené místo. Někdy to vypadá docela dokonale, někdy trochu hůře, podle umu toho, kdo tuto techniku provádí. Já sám jsem tyto divné 'opravy' v minulosti často aplikoval, v současnosti buď vyberu nedefektní kus, není-li tato možnost nebo je i tento defektní kus něčím pro mne zajímavý (žádným kritériem v tomto výběru určitě není hojnost nebo vzácnost toho či onoho fotografovaného kusu), tak raději dám prvořadou přednost přesnému zobrazení hmyzu včetně defektních částí.
Pokud se podaří hmyz obstojně bez větších problémů vyfotografovat - je to velice náročná činnost na přesnost - z jistých důvodů dávám přednost tomu 'být při tom', před automatikou - tak poté nastane další fáze zpracování fotografií před jejich seskládáním. Fotografie ve formátu RAW (výhody tohoto formátu jsou podrobně popsány a sepsány v řadě článků na webu) lze převést pomocí konverzních programů (je jich spousta - od softwaru dodávaného k fotoaparátu až po vysoce profesionální programy) do formátů Tiff či Jpeg a takto nabídnout skládacímu softwaru. Těchto je už také více. Na webu se setkáte s trial verzemi placených programů, které si je možné jeden měsíc odzkoušet, a pak se rozhodnout pro koupi. Nebo jsou k dizpozici i verze tzv. free programů. Práce s programy je triviální, postup lze zvládnout i bez znalosti angličtiny. Software zvládne i mírné nepřesnosti - drobné rozdíly v posunu preparátu (který vznikl při focení), lze vložit i omylem sejmuté dvě fotografie za sebou s totožnými ostrými místy. Celou práci však totálně pokazí omylem vložená fotografie s jiným preparátem. Doba práce i průměrného (Windows Vista, RAM 2 Gb, Dual CPU 2GHz) počítače je i při velkých počtech fotografií (okolo 100 a více) maximálně nad 10 minut.
Někdy se stane, že i samotný software pro skládání nezvládne práci podle našich představ, programy si většinou neumí dost dobře poradit s hustě chloupkovanými 
částmi hmyzího těla, ale nemusí jít vždy o vinu na straně softwaru – málo kontrastní části hmyzu na vstupních fotografiích (špatná volba typu a úhlu osvětlení, či volba použité difůze světla, apod.), naše pohybové nepřesnosti při fotografování (a to i při využití podle možností těžké a maximálně upevněné sestavy), špatná volba hloubky minimálního kroku manuálního či automatického mikroposunu vzhledem k hloubce ostrosti (tady je problém neřešitelný, neboť při volbě větších délek kroku neodpovídající minimální hloubce ostrosti nedochází k překryvu ostrých míst předloh, výsledná kresba je vždy špatná, jediné řešení je začít od znova). U velkého počtu předloh může někdy vzniknout také tzv. světelné moaré i při přísném dodržení fixního osvětlení jednotlivé fotografie manuálním nastavením blesku nebo konstatním světlem zářivky. Příčin může být více.
Tady trochu pomůže skládat po několika částech, program si s méně předlohami poradí lépe a pak už jsou na řadě manuální překreslovací opravy, je to časově náročnější, ale mnohdy jde zachránit i to, co na první pohled vypadá zcela beznadějně.
Programy na skládání ušly také dlouhou cestu ke kvalitnější práci, např. je vidět velký rozdíl při srovnávání detailů u programu Helicon Focus historických verzí 2 nebo 3 s verzí nejnovější – v současnosti 5.3 – tady je posun v kvalitě detailu směrem k vyšší verzi na lepším i průměrném monitoru jasně viditelný.
Softwarová práce s poskládaným materiálem je velmi důležitou částí na cestě k hotové fotografii. Je možné použití různých levných grafických programů, které se nabízejí svou nižší cenou oproti profesionálním programům. Já ale už roky používám klasický Adobe Photoshop a to v geniální a uživatelsky přítulné, dnes už historické verzi 7. Zkoušel jsem i nové verze CS, ale byl jsem málo spokojený se systémem doostřování a prací s některými filtry, aj. Také při přenosu složitějších vrstev vznikaly velké problémy s nekompaktibilitou se starší verzí. Nevím,... možná že verze 7 má méně dokonalé nástroje, ale práce s ní mi plně vyhovuje. Poskládanou fotografii hned na počátku je nutné vyčistit nejlépe použitím 
nástroje klonovací razítko od 'vyfotografovaného' prachu a drobných nečistot. Zde je velmi zajímavým, ale logickým faktem, že i přes někdy velmi, velmi pečlivé očištění preparátu pod mikroskopem je toto nutné absolvovat vždy znovu se syrovou fotografií ve Photoshopu hned v počátku práce. Po vyčištění je třeba dodat trochu umělého kontrastu (míra optického kontrastu ve chvíli fotografování má v tuto chvíli cenu skutečně nedozírnou !), odfiltrovat tmavší stíny (ideální ale je, když při samotném focení stíny a tmavá místa okolo preparátu vůbec nevzniknou), originál fotografie uložit a nastává velice důležitá fáze postupného (lehkého!) zaostřování a pomalého zmenšování, atd...až do konečného doostření zmenšeniny. Jsou zajisté ještě jisté operace menšího významu v tomto celém procesu, ale ty všechny důležité byly zmíněny.
Tyto všechny výše uvedené postupy jsou ale jen náčrtem skutečných problémů při tomto způsobu fotografování. Je to opravdu někdy velmi složitá 'dřina' vyřešit nějaký problém, ale prožitá radost nad povedenou fotografií za to stojí. Při tomto fotografování se ale snažím přizpůsobit stavu svých technických možností a znalostí, většinou se tak vyhnu rozčarování z fotek, které se mě samému nelíbí. Raději pomalými krůčky vedoucími k cíli, než i třeba chvilková malomyslnost po nezvládnutí většího sousta.